Příchod

V rámci vlády Principu Já povstávaly říše, rozpoutávaly se války, které pak říše pohřbívaly, přicházely vědecké objevy, umělecká díla, vznikaly instituce všeho druhu. Až na výjimky byly tyto výdobytky poznamenány prizmatem pohledu Já, jež  respektuje pouze jednostranný pohled vycházející z Já, ať už se pod tímto označením skrývá skutečné osobnostní Já jednotlivce nebo Já tvořené zájmovou skupinou jako například v politické straně, národu nebo korporaci. Uvědomělé vnímání světa subjektivním Já je důležitým krokem k sebeuvědomění a předpokladem pro  smysluplný kontaktu s ostatními. A o to právě nyní jde. Možnosti dané Principem Já byly totiž již dávno nejen vyčerpány, ale fungování v rámci Principu Já přináší delší dobu víc špatného než dobrého. Celkově by se to dalo popsat jako ztrátu životní energie nebo její nesprávné využití. Je to jako se vším, co překoná zdravé meze růstu – začíná pak škodit. Energie se plýtvá na zbytečné soupeření mezi jednotlivými Já, dochází ke vzájemné destrukci a to se odráží i na okolí. Přivedlo nás to do stavu, kde z celkového pohledu se naše civilizace nyní projevuje převážně jako destruktivní činitel. Ať už vezmeme vliv na Zemi nebo vliv lidstva na sebe sama, tak destruktivní tendence stále víc vystupují do popředí. Jinými slovy čím dál víc ubližujeme nejen sobě, ale i přírodě a jsme převážně negativně naladěni i vůči ostatním vesmírným civilizacím. Je doslova na čase zkrotit konečně Já a začít jej používat ve prospěch celku. Jako je cesta učedníka vedena skrze opakované budování a následné ničení forem – coby stupňů uvědomění, tak i cesta lidstva coby Světového učedníka vede kupředu pouze překonáváním dosažených kolektivních úrovní vědomí, tedy budováním a ničením forem společné existence. Nyní stále ještě žijeme ve formě, která podporuje vládu Já, která se projevuje soupeřením a z toho vyplývající nadřízeností a podřízeností, ovládáním pomocí síly. Toto je ale slepá cesta, tedy cesta zpět, návrat. A mohl by to být skutečný návrat do hluboké minulosti Země, kdybychom tímto směrem pokračovali dál. V životě se nedá totiž ani stát na místě, dá se jen směřovat kupředu nebo dozadu. Pokud se chceme z této pasti vymanit, musíme se vzdát nadvlády Principu Já, obětovat jej ve prospěch Principu Jednoty, pod kterým si nemáme představovat absolutní stejnost, ale dobrovolné odevzdání toho, čím můžeme posloužit širšímu celku a obětování některých osobních zájmů, které by s celkem nebyly v souladu. Ne nadarmo se nacházíme ve Věku Vodnáře, který nás přivádí do energií spojování, míchání, vícesměrného vnímání, respektu k ostatním a k nenahraditelné kvalitě skupiny jako celku. Ano, je před námi etapa spojování a dialogu, spolupráce a vzájemnosti na všech úrovních. Vědomí propojenosti a sdílení společného osudu již začíná sílit a projevovat se v národním, ale i mezinárodním měřítku. Přispívají k tomu rostoucí důkazy o tom, že jsme již dosáhli bezpečných hranic materiálního růstu, a s tím spojeného vlivu na okolní prostředí, ale i koncentrace a rozšíření zbraní. Proto se první známky úsilí o sjednocení ukazují v oblasti regulace materiální výroby s ohledem na životní prostředí a v kontrole zbrojení. Také se zdvihá úsilí o prosazování globálních měřítek pro lidské chování zejména co se týče práv a svobod lidí, ale na druhé straně i v boji proti těm, kdo se proti těmto principům proviňují. Dosavadní vývoj je však dost chaotický a s četnými zastávkami i návraty. Jak říkají Mistři, „Lidstvo je jako učedník, jenž stoupá nahoru po žebříku. I když občas z nějaké příčky spadne, tak se opět vrátí a nakonec vystoupá až na vrchol.“

Obětování Principu Já ve prospěch celku je nyní naléhavým úkolem – další příčkou v našem výstupu. Současně probíhající pandemie, tedy hrozba celosvětového rozsahu a dosahu je jen dalším jasným  podnětem pro projevení Principu Jednoty při celosvětové spolupráci v oblasti zdravotní. Otěže řízení států však bohužel stále třímají vlády vycházející ze systému podporujícího převážně Princip Já a tak namísto spolupráce a jednoty jsme svědky vzájemného obviňování, soutěžení a prosazování užších zájmů. To se pak projevuje na vývoji šíření pandemie. I když se některým státům podaří dosáhnout zastavení šíření nemoci, tak stejně nejsou v bezpečí před šířením z okolních zemí, protože se žádná země nemůže dlouhodobě izolovat od okolního světa. Na to jsme již příliš silně propojeni. Správným krokem jsou nyní přístupy, při kterých dochází fakticky k přerozdělování směrem ke sdílení. Stejný přístup by se ale měl uplatnit i v širším měřítku, například regionálním nebo mezinárodním. To by byl teprve skutečný krok k mezinárodnímu sdílení, které by nás přiblížilo k Hierarchii, Novému věku a překonání Principu Já. Zatím se jako celek ještě spoléháme na to, že to zvládneme dosavadními postupy. To zavírá dveře pomoci od Hierarchie i Vesmírných bratří. A naopak nás to činí náchylnými vlivům negativních energií a bytostí.

Princip Já převládá v současných vládách a je jedním z hlavních důvodů, proč přestávají fungovat. Ztrácejí energii a důvěru lidí a stávají se z nich až spíše divadelní představení absurdního rázu. Protichůdné záměry různých vlivových skupin a jednotlivců se v nich střetávají a neutralizují skoro každý jejich krok. To, co by se ve fungujícím kolektivu rozhodlo nebo naplánovalo za chvíli, jim může trvat týdny i měsíce a mnohdy se ani nikdy nenarodí, protože se prostě ke sjednocené vůli nikdy nedojde. Jejich postup, viděno zpětně se pak musí jevit asi jako dílo pomateného šílence nebo mentálně zaostalého jedince, než jako skupinové dílo těch nejzkušenějších z nás. Chybným závěrem z této situace ovšem je, že skupina se nikdy nedokáže dohodnout a proto je lepší vláda silného jedince. To můžeme pozorovat u nás i kolem nás. Výsledkem pak bývá, že silný jedinec jen svým Já potlačí ostatní a vládne nakonec hlavně ke svému prospěchu. To je naprosto zákonitý proces. V současném politickém (a nejen politickém) systému se totiž vládnoucí skupina vytváří z jedinců, kteří dokázali nejvíce prosadit své Já na nižších mocenských příčkách, tudíž selekcí těch, kteří mají nejmenší schopnosti práce ve skupinové energii. Kolektivní vláda je ovšem správnou formou, ale systém, který jí vytváří je zastaralý. Do vlády by se měli vybírat lidé, kteří nejlépe dokáží potlačit vlastní Já ve prospěch celku a dokážou myslet do delší budoucnosti a nejen do konce svého volebního období. Hierarchicky organizované politické strany jsou ale dědictvím minulého věku a v současném převratném světě fluidním a globálně propojeném nemají co nabídnout. Politika by měla být záležitostí všech občanů, či spíše politika by měla být tak apolitická, aby byl všem přístupná a aby byla všemi podporována. Strany již ze svého principu jsou postaveny na rozdělování a soupeření a jejich hlavním cílem je dosáhnout co největší moci. Navíc jsou pouhými prostředníky mezi občany a mocenskými orgány. V dnešní digitální on-line době tak pokrok spíše brzdí než urychlují. A vůbec pojmy jako vláda jsou samy o sobě zastaralé. Pokud se nevymyslí nic lepšího, tak by to měla být spíše správa a správci, kteří spravují věci podle vůle lidí a pro jejich prospěch. Spolky samozřejmě mají smysl a v určité formě by i politická uskupení mohla existovat, ale jejich činnost by určitě neměla být podporována státem, ale výlučně jen lidmi, kteří to budou dělat dobrovolně.

Jak na to? Je dobré si připomenout, že v nedávné historii byly v naší zemi dvě období, kdy vlády byly do velké míry v souladu se zájmy lidí. Jedno nastalo kolem roku 1968 a druhé po roce 1989. V obou případech prakticky neexistovaly politické strany. V prvém případě sice formálně existovala silná politická strana, ale tím, že byla jediná, která mohla samostatně fungovat de facto politickou stranou nebyla. Ve druhém případě pak po pádu této jediné strany ještě žádné nové politické struktury stačily vyrůst a vláda se tedy opírala o téměř všelidové občanské hnutí. V obou případech tedy nedocházelo ke střetávání, soutěžení a přetahování politických stran. Také je třeba mít na paměti, že energie Věku vodnáře neprocházejí přes jednotlivce, ale pouze přes skupiny sjednocené svým záměrem. Energie Vodnáře jsou syntetické a syntetizující a právě proto je mohou vstřebávat pouze syntetické celky, přes které také může působit dál. Proto jsou od nich současné vládnoucí struktury odstřiženy. Nemají tak v tomto ohledu lidem co předávat. Předávají maximálně jen kakofonické energie soupeření, disharmonie, rozdělování, ve kterých se každá dobrá myšlenka roztříští na neslučitelné kousky, které nejsou k užitku. Dodávat energii do takového systému vede jedině k tomu, že se využije na rozbroje a soupeření a k ničemu dobrému to nepovede. To je také asi jeden z důvodů, proč se Mistři zatím drží stranou. Dokud se nebudeme ochotni dostatečně sjednotit ve svých záměrech, nelze žádného většího pokroku dosáhnout, a to ani s vnější pomocí. A jak se ukazuje, jsme ochotni táhnout za jeden provaz jedině v situaci, kdy nám jde doslova o krk. I když nám o krk nyní už pomalu jde, naše vědomí, globálně vzato si to ještě nepřipouští. Pokračující ekologická devastace, vývoj stále ničivějších zbraní a rostoucí rozdíly v bohatství mezi lidmi i státy, jsou jako sudy střelného prachu, které mohou každou chvíli vybuchnout a pokud se tak stane, tak všechny najednou. Každá ze tří zmíněných hrozeb totiž zhoršuje i dvě ostatní.  Máme svobodnou vůli a můžeme se dál nechat unášet proudem, kterým jsme dosud pluli a čekat, co bude dál. V tom případě nás asi už nic lepšího nečeká. Pokud však vystoupíme na správném břehu, čeká nás etapa spojování, míchání, vzájemného vnímání a obohacování, respektu k druhým a nový zážitek skupiny. Skupiny, jako bytosti složené z jednotlivých rozdílných součástí, které se vzájemně doplňují a podporují a jako celek, dokážou věci, které jsou pro jednotlivce nedostupné. Spojením více jedinců do koordinovaného celku vzniká něco jako organismus vyššího řádu, bytost daleko přesahující součet svých jedinců ve všech směrech.  Zážitek bytí ve skupině je jedinečný a neopakovatelný. Myslím, že většina lidí něco podobného zažila aspoň na chvíli ve svém dětství, kdy bylo součástí nějaké dětské party. U některých to mohlo být i během školního období a nakonec možná i ve studentském životě. Spojování  zvlášť dobře funguje u lidí podobného stáří, už proto, že se jako skupiny duší společně rodíme. U dětí a studujících navíc skupinu tolik neohrožují rozdílné zájmy související s nutností uživit se v tomto světě a ani nemají zpravidla vlastní rodiny, které by je k sobě také vázaly. Mohou proto skupině věnovat prakticky veškerou energii. V neposlední řadě nejsou ještě tolik podmíněny sociálními předsudky a schématy společnosti. Vzniká tak otevřená skupina, kde může zavládnout vysoká míra rovnosti a sjednoceného záměru. Ne všechno je samozřejmě vždy tak dokonalé, jak by mohlo být, protože vždy záleží na konkrétních lidech. Pokud se však sejde ve skupině dost lidí, kteří mají vědomí připravené na skupinový život, pak tato energie může převládnout a ostatní ji také přijmou. To nám dává částečnou odpověď na otázku, jak se k vědomí skupiny dopracovat. Mělo by se začít u těch nejmenších, kde to je nejpřirozenější způsob života a sebepoznávání. Pak se to může přenést i do jejich dospělého života. U dospělých by stálo za to vzpomenout si na dětská léta a situaci, kdy zažili pocit skupiny a pokusit se na něj navázat. Vždy to však je o míře otevřenosti a také o tom, že je potřeba víc dávat než brát, tedy přesně opak toho, co nám našeptává Princip Já.