Přichází období divočiny?
My, lidé tzv. západního světa, jsme si zvykli, že máme mnohé jistoty a vymoženosti, které již považujeme za samozřejmosti, a přitom si vůbec neuvědomujeme, že pro velkou část lidí žijících na Zemi to tak samozřejmé není a ani nikdy nebylo. Po staletí se totiž svět rozděloval na tzv. rozvinutý a ten ostatní. Tradiční kolonialismu i moderní bankovní a finanční systém zneužívaly a vysávaly země Afriky, Střední a Jižní Ameriky a velkou část Asie.
Není divu, že v těchto zemích žijí lidé po dlouhou dobu ve velké zaostalosti a dosud se jim nepodařilo přiblížit se svým bývalým koloniálním velmocem. Nejvýraznějším znakem toho jsou miliony lidí, které doslova umírají hlady a další stamiliony, které živoří pod jakoukoliv hranicí, kterou nazýváme chudobou. Žijí tak buď ve skutečné divočině bez moderních vymožeností, nebo sice na pokraji velkých měst, ale bez jejich zázemí, v nejrůznějších slumech, tedy takříkajíc v divočině měst.
Fungující dopravu, dostupnost elektřiny, pitné vody, internetu, zdravotní péče a sociálního zabezpečení považujeme za nepostradatelné samozřejmosti, o kterých se nemusíme vůbec bavit. Zapomínáme, že mnoho lidí se bez nich musí dodnes obejít. Tyto rozdíly představují velkou nespravedlnost, kterou nevyřeší charita nebo dobrovolnická pomoc. Je to výsledek sebestředného pohledu na svět, který se odráží v našich institucích, hodnotách, politice, hospodářství… My lidé z tzv. vyspělých zemí máme na tom proto každý větší či menší podíl zodpovědnosti a viny již tím, že tento stav tolerujeme.
Tento stav však nemůže trvat věčně už proto, že současné plýtvání zdrojů tato planeta dlouho neunese. Také je třeba mít na paměti, že se tím vytváří kolektivní karma. Proto Mistři předpovídají a upozorňují, že nás čeká nevyhnutelná nepříjemná změna, kterou nazývají „zkušeností divočiny“. Co to znamená? Nic přesného se o tom asi nedá zatím říci, ale v zásadě to bude znamenat, že ztratíme naše navyklé vymoženosti a jistoty a zažijeme stav, který zná méně vyspělá část světa. Pan Creme to ve svých knihách a přednáškách vysvětloval takto: „Zkušenost divočiny je, zvláště pro Západ, přijetí jednoduššího způsobu života. Takového, jakým mohou žít lidé na celém světě. Jedním z nejdůležitějších úkolů Krista ve skutečnosti je zbavit lidstvo mámení materialismu. Je to mámení, mlhavé neskutečno, které brání člověku poznat, kým opravdu je a jaký je smysl života.“
Myslím, že v dnešní vypjaté době již není tak těžké si to představit. Krátkodobě může být situace ještě těžší. Úplně postačí, že přestane jít proud. Ve velkých městech světa s vysokou koncentrací obyvatel to do 24 hodin vyvolá rabování obchodů, skokový nárůst kriminality a zhroucení veškerého řádu. Do několika dní pak nastane kritický nedostatek pitné vody, začne hlad a nefungující kanalizace promění město v neobyvatelnou divočinu. Lidé budou nucení odejít a změnit rychle způsob života a nahlížení na svět.
Když však dojde k výpadku někde v nepálské vesnici, kde jej používají jen na svícení a televizi, nestane se skoro nic. Pole budou dál obdělávána, dopravu zajistí dobytek, vařit se bude dál na ohništi nebo na kamnech…
Bylo by však mylné se domnívat, že krize a katastrofy představují něco jako boží trest za naše hříchy. Hlavní a podstatné na nich je, že nám mají otevřít oči a zbavit nás nebezpečných iluzí, které nás právě do těchto situací přivádějí. My všichni, nebo snad skoro všichni, žijeme ve velké a nebezpečné iluzi, že současné uspořádání světa je správné, normální nebo snad jediné možné. Není tomu tak. Je to jen naše iluze o vlastní výjimečnosti a nadřazenosti, jednoduše o naší oddělenosti od ostatního světa.
Co nás z toho může vyvést, když mnoho pokusů o nápravu selhalo? Asi to skutečně bude jen pořádný šok. Nic víc, ale sni ani nic míň není třeba. Součástí toho procitnutí bude prožitek života v nejistotě a chaosu bez známých jistot a prostředků. Ve skutečnosti zjistíme, že mnoho věcí ve skutečnosti ani nepotřebujeme, nebo že jsou pro nás spíše přítěží. Tímto přechodem do stavu, který budeme zpočátku vnímat jako návrat do divočiny, se přiblížíme stavu, kdy náš život na této planetě bude udržitelný. Dosavadní způsob života drancuje planetu a vyvolává konflikty a války.
Otázkou také je co se stane s penězi. Peníze se v moderní době staly předmětem nezdravého uctívání, často hlavním smyslem života. Z globálního pohledu a často i z osobního slouží dnes především k rozdělování lidí, jejich útlaku a ponižování. Samy o sobě již nepředstavují žádnou hodnotu. Již nejsou poukázkami na konkrétní hodnotu, jako tomu bylo například v dobách, kdy ještě byly kryty zlatem. Nyní jsou pouze dluhem vůči centrální bance. Jako takové mají jen takovou hodnotu, jakou jim lidé ve svých myslích přisoudí. Z duchovního hlediska jsou neskutečné, iluzorní. Jsou nástrojem komercionalizace, která již zasahuje téměř všechny oblasti života a tak podle slov Mistra pana Creme „zachvátila lidstvo a vytěsňuje z lidí jakoukoliv šlechetnou myšlenku a gesto. “
Jako vše nezdravé dříve či později onemocní a pokud se je nepodaří ozdravit, tak pomine, tak podobný osud čeká asi i peníze. Tím pomine zároveň i útlak, který nyní vyvolávají pomocí dluhů, rozdělování lidí i národů na základě jejich bohatství a s nimi skončí i bezuzdná spekulace vedoucí k nestabilitě a krizím. Je známo, že Maitréja předpověděl světový burzovní krach, který probudí lidstvo do nové reality, že se začne zajímat o skutečné hodnoty a následně přijme sdílení jako základ mezinárodních vztahů. Pro tuto dobu jsou již připraveny plány, jak distribuci světových zdrojů zařídit. Ke slovu nastoupí namísto peněz sofistikovaný barterový obchod. Z toho je vidět, že peníze ztratí své privilegované postavení v hospodářském životě společnosti a tím i moc nad osudy lidí i národů. Nová doba se buď obejde úplně bez peněz, nebo v ní peníze budou hrát úplně jinou roli – přispívat ke sdílení zdrojů a udržování všeobecného dostatku.