Příchod

Zpravodajský server Democracy Now! uvedl 22. září rozhovor s renomovaným chilským ekonomem o světové chudobě z něhož zde uvádíme nejzajímavější pasáže v českém překladu.

AMY GOODMAN: Zatímco prezident Obama zvažuje zaměstnat bývalého korporativního manažera jako svého ekonomického poradce, mnoho ekonomů pochybuje o tom, kam Spojené státy směřují. Minulý týden, během našeho výletu do Bonnu v Německu, jsem měla možnost mluvit s uznávaným Chilským ekonomem Manfredem Max-Neefem. V roce 1983 vyhrál Cenu správného živobytí, dva roky po vydání své knihy Pohled zvenku dovnitř: Zkušenosti s bosou ekonomikou. Začínám tedy otázkou, co je to bosá ekonomika?

MANFRED MAX-NEEF: Je to metafora, ale pochází z konkrétní zkušenosti. Pracoval jsem asi deset let v oblastech extrémní chudoby v horách, v džungli, v městských oblastech v různých částech Latinské Ameriky. Na začátku tohoto období jsem se ocitl v indiánské vesnici v horské oblasti Peru. Byl škaredý den, celou dobu pršelo a já stál ve slumu. A naproti další muž v blátě, ne ve slumu, v blátě. Dívali jsme se na sebe, byl to malý muž, hubený, hladový, nezaměstnaný, měl pět dětí, manželku a babičku. A já byl znamenitý ekonom z Berkeley, už tehdy učící na Berkeley, a tak dále. Dívali jsme se na sebe a náhle jsem si uvědomil, že mu v jeho podmínkách nemám co smysluplného říct. Že celý můj jazyk ekonoma je tady úplně k ničemu. Měl jsem mu říci, že by se měl radovat, protože HDP vzrostlo o pět procent a podobně? Všechno bylo absurdní.

Takže jsem zjistil, že pro toto prostředí nemám žádný jazyk a že musím vynalézt nový. A tak vznikla metafora bosé ekonomiky, kterou musí provozovat každý ekonom, který se odváží vstoupit do bláta. Pointa je ta, že ekonomové studují a analyzují chudobu ve svých pěkných kancelářích, mají všechny statistiky, tvoří své modely a jsou přesvědčeni, že vědí o chudobě všechno. Ale nerozumějí chudobě. A to je velký problém, proto je také chudoba pořád tady. To úplně změnilo můj život ekonoma. Vynalezl jsem pro tyto podmínky smysluplný jazyk.

AMY GOODMAN: A co je tento jazyk? Jak aplikujete ekonomiku, či vysvětlujete její změny?

MANFRED MAX-NEEF: Ne, jde o něco mnohem hlubšího. Není to typický recept od někoho ve vaší zemi, patnáct lekcí a spokojenost zaručena, nebo vám vrátíme peníze. O to nejde, jde o něco hlubšího. Řeknu to takto: Dosáhli jsme evolučního bodu, ve kterém hodně víme. Víme toho zatraceně moc. Ale velmi málo toho chápeme. Nikdy v lidské historii nebylo nashromážděno takové vědění jako za posledních 100 let. Podívejte se, jací jsme. K čemu bylo toto vědění? Co jsme s ním udělali? Pointa je, že vědomosti samotné nestačí, že nám chybí pochopení.

Je rozdíl mezi znalostmi a pochopením. Například, řekněme, že jste studovali vše co se dá o jevu zvaném láska nastudovat, z teologického, sociologického, antropologického, biologického a dokonce biologického pohledu. Výsledek je ten, že budete znát vše co se dá o lásce vědět. Ale dříve nebo později zjistíte, že lásku nikdy nepochopíte, dokud se nezamilujete. Co to znamená? Že se musíte stát částí toho, čemu se pokoušíte porozumět. Jak se zpívá v latinskoamerické písni, pokud se zamilujeme, jsme mnohem víc než dva. Když někam patříte, tak chápete. Když jste odděleni, můžete shromažďovat znalosti. A to je – to byla funkce vědy. Nyní je věda rozdělena na části, ale pochopení je celostní.

A to se děje s chudobou. Rozumím chudobě, protože jsem tam byl. Žil jsem s nimi. Jedl jsem s nimi. Spal jsem tam, však víte. A potom se začnete učit, že v tomto prostředí mají jiné hodnoty, jiné principy, na rozdíl od těch ze kterých přicházíte. A že se mezi chudými můžete naučit ohromné množství fantastických věcí. Od chudých jsem se naučil mnohem víc, než na univerzitách. Ale to zažilo velmi málo lidí, rozumíte? Dívají se na to zvenčí, místo aby to zažili zevnitř.

Naučíte se neobyčejné věci. První co se naučíte, a co lidé, kteří chtějí něco dělat, aby byla chudoba překonána nevědí je, že v chudobě je ohromná tvořivost. Pokud chcete přežít, nemůžete být blbec. Každou minutu musíte přemýšlet, co dál? Co vím? Jaký trik tu mohu použít? Co je tohle, tady to, tamto? Takže ustavičná tvořivost. To se kombinuje se sítěmi spolupráce, vzájemné pomoci, víte, všelijaké neobyčejné věci které už nenajdete v naší dominantní společnosti. Ta je individualistická, chamtivá, egoistická a tak dále. Pravý opak toho, co najdete u chudých. A tak je někdy docela šokující, že v chudém prostředí můžete najít lidi mnohem šťastnější, než například u nás. To také znamená, že chudoba není o penězích, je to mnohem složitější věc.

AMY GOODMAN: Co si myslíte, že potřebujeme změnit?

MANFRED MAX-NEEF: Skoro všechno. Jednoduše řečeno, jsme neuvěřitelně hloupí. Systematicky jednáme proti důkazům které máme. Víme všechno, co by se nemělo dělat, není nikdo, kdo by to nevěděl. Zvláště vysocí politici přesně vědí, co by se nemělo dělat. A přece to dělají. Po tom, co se stalo od října 2008 (úpadek velkých finačních institucí v USA), co byste si mysleli? Že se odteďka začnou měnit? Chci říct, že oni vědí, že tento model nefunguje. Ten model je dokonce zhoubný, rozumíte? Prudce zhoubný. A jaký je tedy výsledek a co se stalo na poslední schůzce Evropské Unie? Jsou ještě větší fundamentalisté než předtím. Takže jediná věc kterou si můžeme být jistí je, že příští krize přijde a že bude dvakrát taková jako tahle. A pro tu už nebude dost peněz. A tak to tedy bude. A to je důsledek systematické lidské hlouposti.

AMY GOODMAN: Našel jste něco, co by dalo naději chudým komunitám ve kterých jste žil a pracoval?

MANFRED MAX-NEEF: Solidaritu lidí. Víte, respekt k ostatním. Vzájemnou pomoc. Žádnou chamtivost. To je vlastnost, kterou v chudobě nenajdete. A mysleli byste si, že by jí tam mělo být více než jinde, že chamtivost patří k lidem co nic nemají. Ne, právě naopak. Čím víc máte, tím víc jste chamtiví. A celá tahle krize je výsledkem chamtivosti. Chamtivost je dominantní hodnota v současném světě. Dokud tomu tak bude, tak je s námi konec.

Raj Patel, aktivista, akademik a spisovatel, zaujal čtenáře již svou předchozí knihou popisující nespravedlivost a neefektivnost světového zemědělského a potravinářského systému. Jeho další kniha nese vyzývavý název „Hodnota ničeho“ a dosáhla rychle mezinárodního úspěchu. Její název pochází z více jak 100 let starého brilantního postřehu Oscara Wilde „V dnešní době znají lidé cenu čehokoliv, ale neznají hodnotu ničeho.“ Toto nanejvýš trefné vyjádření zmatenosti a pomýlenosti světa, ve kterém se vše přepočítává na peníze, platí snad dnes víc jak dřív. Z obsáhlé knihy nabité podnětnými myšlenkami, informacemi postřehy a příklady stojí za to uvést aspoň pár zajímavých postřehů, které naznačí šíři a přímočarost hlavních myšlenek i praktický způsob argumentace.

Raj Patel se nebojí opřít do základních principů fungování současného ekonomického systému. Na příkladech dlouhodobých i akutně současných krizí a problémů se snaží dopátrat jejich pravé příčiny a podstaty. Přeceňování funkce peněz, jehož jsme svědky, souvisí podle něj s velkou a vleklou iluzí, která se nazývá „volný trh“. Současnou ekonomickou krizi vidí hlavně jako zákonitý důsledek živelného působení tržních sil v celosvětovém měřítku. O systému volného trhu, který se podle něj nyní již jasně ukázal jako neefektivní, se ještě dosud často tvrdí, že je tím nejlepším receptem na úspěch a blahobyt. Čím to ale je, že produkuje takové krize, jako nyní? Proč se ten úžasný celosvětový stroj na všeobecný pokrok a blahobyt v rukou geniálních mozků z Wall Street najednou zadřel?

Jedním z argumentů pro volný trh bývá, že v něm mají všichni účastníci naprostou svobodu volby. To možná sice platí pro ty nejbohatší, kteří se mohou kdykoliv rozhodnout, co budou dělat, ale čím máte méně peněz, tím je vaše možnost volby menší a menší. Míra svobody tedy závisí na tom, kolik máte peněz, takže, když se někdo narodí třeba na Haiti nebo v saharské Africe, jeho jedinou svobodou je, že může hladovět.

Mezi hluboce zakořeněné mýty patří také uctívání ceny, jako měřítka hodnoty věcí. Na příkladu pitné vody a diamantů se ale dá jednoduše dokázat, že cena zboží nemá s jeho užitnou hodnotou nic společného. Pitná voda je nejdůležitější a nejzákladnější potřebou pro zachování života. Její cena je však velmi nízká, často je téměř zadarmo. Naproti tomu diamanty, které se nehodí prakticky skoro k ničemu, mají cenu neobyčejně vysokou. Jejich cena odráží totiž především prestiž, která je s jejich nošením spojena. A tak je to se vším „luxusním“ zbožím.

Nedávno se indičtí výzkumníci pokusili vypočítat skutečnou cenu nejoblíbenějšího pokrmu Američanů – velkého hamburgeru. Velké řetězce prodejen rychlého občerstvení, které působí i u nás, nakupují suroviny ve velkém na světových trzích a tam, kde to vyjde nejlevněji. Při výrobě jídla spotřebují dohromady ohromné množství energie. Hovězí maso proto tedy často pochází z pastvin, kde se krávy pasou na loukách vzniklých po vykácení lesů a například rajčata pro americký trh se dovážejí v zimě hlavně z oblasti Floridy, kde se s dělníky zachází často tak nelidsky, že se dá dokonce hovořit o případech novodobého otroctví. Hamburger jako výsledný produkt přitom patří mezi dost nezdravé jídlo a je dokázáno, že jeho pravidelná konzumace vede k rozmanitým zdravotním problémům, jako jsou cukrovka, srdeční onemocnění a mnohé další. Zaměstnanci, kteří v restauracích tohoto typu pracují jsou všeobecně málo placeni a v mnoha zemích proto čerpají proto nejrůznější sociální dávky od státu. Při započítání veškerých ekologických, zdravotních a sociálních škod, které hamburger společnost jako celek stojí pak vychází, že jeho skutečná cena je asi padesátkrát vyšší, než za kolik se běžně prodává. Je jasné, že kdyby zákazníci měli zaplatit jeho skutečnou cenu, tak by si jej nikdy nekoupili. Rozdíl mezi prodejní a skutečnou cenou ale někdo zaplatit musí – takže jsme to nakonec my všichni, prostřednictvím státu, kdo pokryje tyto skryté náklady a kdo vždy zaplatí za nápravu ekologických škod, za zvýšené náklady na zdravotnictví atp.

Pro velké korporace jsou však škody napáchané na životním prostředí, stejně jako další zdravotní a sociální náklady, jenom jakési externality, vnější náklady, které je v podstatě nezajímají. Takže tu máme nezlikvidované toxické odpady, nezdravé látky v potravinách i jiném zboží, zneužívání pracovní síly, zbytečné plýtvání, skrývání a zatajování skutečných důsledků a vedlejších efektů výroby a užívání, ekologické katastrofy a tak dále.

Aby mohl ale jakýkoliv trh vůbec fungovat, ať už volný nebo ne, musí především existovat nějaké zboží. Zbožím se však věci nestávají nijak „přirozeně“, jak by to mnozí rádi viděli. Kdysi, a mnohde to není ani tak dávno, se například běžně obchodovalo s otroky. To si dnes snad ani nedokážeme představit a nikde na světě by to také nikdo neschválil, ale na tomto zboží byl založen rozkvět celých států. Naopak ale bylo kdysi nemyslitelné, aby se například půda nebo lidská pracovní síla, tedy základní předpoklady kapitalismu, staly předmětem směny. I v této sféře lidské činnosti tedy dochází k vývoji. O tom, co se může nebo nemůže prodávat a kupovat, a tedy co se stane zbožím, rozhoduje celá společnost. Není tedy správné ani rozumné, aby se společnost, nebo aspoň její větší část, přizpůsobovala potřebám hospodářského systému, ale naopak hospodářský systém by měl respektovat potřeby a požadavky společnosti.

Nynější ekonomický řád vyhovuje dokonale již jedině těm nejbohatším jedincům a korporacím, všichni ostatní nějakým způsobem omezuje. Někomu se může se zdát, že stát by měl být podnikům a podnikatelům vděčný za to, že jej udržují svými daněmi, a že poskytují práci jeho obyvatelům. Vzájemný vztah volného trhu a společnosti je ale zřejmý z toho, kdo komu v nouzi pomáhá. Když se ocitne trh v krizi, je to vždy společnost, prostřednictvím státu, kdo přispěchá na pomoc, a kdo zasahuje, aby uklidil to, co trh způsobil. Platí přitom jednoduchá obecná zásada, že zisky se privatizují, ale rizika se zespolečenšťují. Jinými slovy, když obchodní společnost dosáhne zisku, tak si jej ponechá, ale když se topí ve ztrátě, a ohrožuje tím své okolí, tak ji pomůže stát. Státní pomoc se však paradoxně poskytuje se zdůvodněním, že je nutná pro obnovení fungování volného trhu, zatímco je to právě volný trh, jež krizi vyvolal.

Trh však není ani eficientní, tedy optimální, ani pro tvorbu ceny, ani z hlediska uspokojení potřeb účastníků, například nás jako spotřebitelů. Pokud si představíme, že máme nějaké skutečné potřeby, které chceme prostřednictvím výrobků a služeb uspokojit, tak snahou obchodníků a výrobců vždy je naše nákupní preference záměrně deformovat tak, abychom kupovali především to, na čem nejvíce vydělají, bez ohledu na to, jestli to skutečně chceme nebo potřebujeme. Pro zisk se dělá všechno od uspořádání prodejny a zboží, po reklamu a marketing.

Ve zvýhodňování a přeceňování ekonomické stránky života jsme dokonce zašli tak daleko, že v mnoha zemích vznikly historicky vzato nedávno nové, uměle vytvořené právnické osoby, které nejsou žádnými skutečnými živými osobami, přesto mají často stejná nebo dokonce větší práva než lidé. Jsou to korporace, které zosobňují esenci ekonomického chování spojovaného s tržní ekonomikou. V mnoha zemích mají skutečně podobné postavení jako fyzické osoby, přestože jejich život neprobíhá přirozeným biologickým způsobem. Pokud se však podíváme na tuto uměle vytvořenou osobu, jaká podle lidských měřítek asi je? Její největší touhou a zájmem je generovat zisk. Kvůli zisku je schopna udělat téměř cokoliv. Její protispolečenský charakter vtipně potvrzuje i test na „antisociální poruchu osobnosti“, kam spadají psychopati a sociopati, používaný americkými psychology. Osobnost se dá podle něj označit za antisociální, pokud splňuje aspoň tři ze sedmi následujících podmínek. Posuďte sami, jak by asi tyto umělé osoby dopadly:

1. Neschopnost podřídit se sociálním normám s ohledem na zákonné normy projevující se opakovaným chováním, které bývá obvykle důvodem pro uvěznění.

2. Prolhanost projevující se opakovaným lhaním, užíváním jiným jmen, podváděním ostatních pro osobní zisk nebo potěšení.

3. Impulzivnost nebo neschopnost dopředu plánovat.

4. Vznětlivost a agresivita projevující se opakovanými fyzickými souboji nebo útoky.

5. Nebezpečné pohrdání vlastní bezpečností nebo bezpečností ostatních.

6. Zásadní nezodpovědnost projevující se neschopností dodržovat trvale pracovní chování nebo dostát finančním závazkům.

7. Nedostatek soucitu projevující se nezájmem nebo logickým zdůvodňováním v případě, když někoho zraní, poškodí nebo mu něco odcizí.

Knížka však neobsahuje jen samé popisy chyb a nepravostí, ale i několik zajímavých příkladů toho, že to jde i jinak. Jedním z nich je metoda pro sestavování optimálního komunálního rozpočtu. Když se má v obci něco rozhodnout, schází se většinou pouze volení zástupci lidí, kteří to posoudí a rozhodnou. Do rozhodování tak není většina lidí, kterých se to týká, bezprostředně zapojena. V mnoha městech po celém světě však již několik let funguje systém, který umožňuje každému, aby vyslovil svůj názor. Nazývá se „zúčastněné rozpočtování“ (v angličtině „participative budgeting“). Je to jednoduše způsob sestavování, projednávání a schvalování rozpočtu, tedy plánu toho, co se kdy a kde bude dělat, za účasti všech obyvatel. Spočívá v tom, že se každoročně projednávání rozpočtu začne v jednotlivých obvodech, tedy v těch nejmenších správních jednotkách, na shromážděních místních obyvatel, kde každý má právo se zúčastnit a vyslovit svůj názor. K řešení se dochází diskuzí, dialogem a kompromisem. Dále se pokračuje na úrovni volených představitelů obvodů až k nejvyšším orgánům města nebo obce, kde se nakonec dospěje ke konečnému rozhodnutí. Kromě toho, že se při projednávání vezmou v úvahu potřeby všech obyvatel, má to i nezanedbatelný psychologický efekt: Lidé daleko více přijímají rozhodnutí, na kterém se mohli sami podílet. Cítí také větší zodpovědnost, protože vědí, proč se co dělá a jak k tomu rozhodnutí došlo.

Kniha se tak pokouší dát i návod na způsob řešení problémů současného světa, které nespočívají rozhodně v nedostatečném prostoru pro volný trh, ale naopak v jeho nezdravém a nesprávném upřednostňování. Současně však také říká, že neexistuje žádné jasné a předem dané řešení pro všechny problémy, které s tím souvisejí, že je však především třeba změnit způsob hledání řešení tak, aby se na něm podílelo co nejvíce lidí, především však těch, kterých se to týká.

Federico Mayor Zaragoza, bývalý generální tajemník UNESCO (Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu), je neúnavným pracovníkem pro mír a podporu spravedlnosti. Během svých dvanácti let v čele UNESCO (1987-1999) profesor Mayor obnovil poslání organizace „budovat baštu míru v myslích lidí“ tím, že dal instituci do služeb míru, tolerance, lidských práv a mírového soužití. Pod jeho vedením vytvořila UNESCO Program kultury míru, jehož cíle se točí kolem pěti hlavních témat: vzdělávání pro mír; lidských práv a demokracie; boje proti izolaci a chudobě; obrany kulturní různorodosti a mezikulturního dialogu; a prevenci konfliktů a upevňování míru.

Na konci dubna 2010 profesor Mayor laskavě souhlasil zúčastnit se Skype konference se skupinou studentů Mezinárodního studijního programu v Muzeologii na Reinwardt Academy for Cultural Heritage Studies v Amsterdamu.

Následuje jeho proslov.

Udržitelná budoucnost

Co chceme dát svým dětem a dětem jejich dětí?

Nemůžeme budoucím generacím zanechat dědictví světa ve zmatku a krizích, s neustále se prohlubujícím zhoršováním životního prostředí, s rostoucí propastí mezi bohatými a chudými.

Nemůžeme jim zanechat svět, ve kterém jsme byli řízeni tržními silami. Ukázalo se, že takový postup je obrovskou pastí.

Namísto toho musíme být řízeni sociální spravedlností, lidskými právy. Musíme být vedeni úžasnými hodnotami uchovávanými v dohodě o lidských právech vytvořené na obecné úrovnik tomu, aby nás inspirovala ke každodennímu chování – Všeobecné deklaraci lidských práv.

V roce 1945 po vytvoření Spojených národů -„Nás Lidu“ – k tomu, aby se následující generace vyvarovaly válek, jsme namísto spolupráce a sdílení, namísto dodržování slova, které jsme dali rozvojovým zemím, zvolili vykořisťování.

V roce 1974 bylo dosaženo dohody, že bohaté země poskytnou rozvojovým zemím 0,7 procenta ze svého hrubého domácího produktu. Každý, kdo umí počítat, si může zjistit, že to znamená, že vyvinutým zemím bude ponecháno 99,3 procenta. Ani to nám však nestačilo; rozhodli jsme se, že nebudeme dávat tyto peníze přímo, ale navýšením půjček – ne jenom prostých půjček ale půjček s úrokem. Stalo se bohužel, že namísto toho, aby se Světová banka stala institucí podpory a solidarity pro chudé, se z ní stala instituce sloužící vedoucím státům, kvůli jejich moci a bohatství.

Výsledek,.zvláště v posledních desetiletích, byl velmi zničující. Síla globalizátorů způsobila neskutečné škody: jsou tací, kteří říkají, že se nemáme řídit sdílením a sociální spravedlností, ne „intelektuální a morální solidaritou“, jak říká ústava UNESCO, ale tržními zákony. Výsledkem jsou hrozivé krize, jaké nyní zažíváme.

My, průmyslové země, vykořisťujeme chudší země ještě více než předtím, Děláme co se nám zachce. Bereme si jejich přírodní zdroje, zatímco podmínky v chudých zemích se neustále zhoršují.

Je jasné, že jsme v hluboké krizi – ale dovolte mi říci, že je to také velká příležitost. Musíme být připraveni udělat radikální změny. Musíme vzít budoucnost do svých rukou. Musíme pracovat na vytváření míru namísto na přípravě války. Války v minulosti bylo založeny na lžích a strategických plánech na získání ropy a obrovského potenciálu těchto zemí.

Nyní jsme v bodě, kdy můžeme udělat pro budoucnost důležitou a podstatnou změnu. Můžeme udělat radikální změnu.

Jaký bude náš odkaz pro mladé generace?

Můžeme mladším generacím říci, že již nebudeme žít v ekonomice založené na spekulaci nebo založené na vykořisťování a válce.

Víte, že každý den utrácíme 3 miliardy dolarů na zbrojení – na mašinérii války? A zároveň za stejnou dobu, za 24 hodin, zemře hladem více než 60 000 lidí, z nichž je přinejmenším 35 000 dětí. Každý den. Nemůžeme již dále trpět skutečnost, že utrácíme peníze na zbraně, zatímco lidé jsou tak chudí, že umírají hladem. Nemají přístup k vodě, potravinám, zdravotní péči, k lékařskému ošetření a příbytku.

Nejdůležitějším mandátem nebo posláním UNESCO v kontextu systému Spojených národů je, že musíme podporovat změnu z kultury síly, vnucování, násilí a kultury války na kulturu dialogu, usmíření a spojenectví, na kulturu míru.

Abychom toho dosáhli, musíme povstat a říci, že již nadále nepřijímáme globalizaci založenou na nadřazenosti nejbohatších zemí. Ty opustily Spojené národy: vytvořily plutokracie – G7, G8 a nyní G20. S takovým rozdělením se nelze smířit. Jak se s tím lze vypořádat?

Potřebujeme opět silné a důležité Spojené národy, s rovnoměrně zastoupenými všemi zeměmi. Spojené národy se musí reformovat tak, aby všechny země byly vedeny etickými hodnotami Všeobecné deklarace lidských práv. A nyní máme přiležitost změnit naši kulturu a ekonomiku na takovou, která bude založena ne na válce, ale na globálním udržitelném rozvoji. Dnes můžeme nasytit všcheny lidi – 6,5 miliardy lidí -můžeme nasytit každého. Je třeba, abychom si připomněli Millenium Goals (Rozvojové cíle tisíciletí). Když vynaložíme ročně 6 miliard dolarů, může to znamenat ohromné věci. Musíme vyrobit vodu. Můžeme vyrábět potraviny a víme jak udržovat lidi při zdraví. Můžeme poskytnout obydlí, vzdělání, dopravu.

Především musíme vytvořit kulturu míru. Zanechme násilím a podporujme kulturu naslouchání, domluvy, respektu a tolerance tak, že konečným výsledkem bude přechod z kultury rozdělování a války na kulturu dialogu a míru.

Minulý měsíc vysílala britská veřejnoprávní televize BBC rozhovor se známým geografem a sociálním teoretikem profesorem Davidem Harveyem o jeho názorech na původ a řešení celosvětové ekonomické krize. Prominentní vědec břitce dosoudil současný ekonomicko-sociální model tzv. kapitalismu volného trhu, který podle něj již delší dobu nepřináší lidem nic pokrokového. Lidé nemají lepší možnosti rozvoje, svět není bezpečnější, rozmanitější ani svobodnější. Jako evidentní důkaz trvalé neudržitelnosti tohoto systému uvedl základní předpoklad, na kterém je současná ekonomika založena. Za zdravý ekonomický vývoj se považuje neustálý nekonečný tříprocentní (složený) ekonomický růst. Tento vývoj ovšem vede k tomu, že vzniká problém, jak rostoucí kapitálový přebytek neustále (výhodně) investovat. Jestliže máte nyní ve světě třeba 1,5 trilionu dolarů v kapitálových investicích, tak byste za dvacet let měli najít investiční příležitosti pro více jak 2,5 trilionu – a přitom všechny by měly být ziskové. To je prostě nemožné. Proto již delší dobu nesměřuje většina investic do vytváření skutečných hodnot, ale postupně se cílem investorů stalo vlastnictví nemovitostí, kontrola přírodních zdrojů, investice do komodit, kontrola práv k duševnímu vlastnictví, investice do finančních nástrojů apod. Nevytváří se tím nic produktivního, ale již jen peníze z peněz. Výsledkem je, že se dochází k obrovským spekulativním bublinám, které musí dříve či později neodvratně splasknout.

Je třeba rozlišovat mezi růstem a rozvojem. Tento nesmyslný růst musí jednou skončit a místo kvantitativního růstu nastoupí rozvoj a silné přerozdělování. Je třeba investovat do lidské kreativity a lidských schopností. Lidská tvořivost je úžasná, ale v současném systému je potlačena. S tím musí zároveň přijít radikální transformace systému vzdělávání. Budoucí sociální systém by měl vést k větší radosti, bezpečí a svobodě. Bude to systém decentralizovaný, který umožní rozmanitý vývoj místních společenství a který bude neustále přinášet něco nového. Nebudou to ale nové výrobky, ale nové kulturní formy, nové etiky, nové hudební směry atd. Jako příklad potřeby neustálého rozvoje citoval jeden rozhovor s církevnímu představiteli. Říkali mu:“Víte, dlouho jsme bádali, proč je křesťanská představa ráje tak málo přitažlivá. A nakonec jsme na to přišli: je tak hrozně statická, tak nudná, že tam nikdo nechce!“ Lidé prostě chtějí žít ve společnosti, která jim neustále přináší nadšení z nového.

Jak řeší současnou krizi kapitalismus volného trhu již víme: bohatí dále bohatnou a chudí chudnou. Ekonomická krize, trvalé zhoršování životního prostředí, vlna terorismu a násilí jsou všechno důsledky přetrvávajícího přežilého systému. Ekonomický kolaps musel podle něj nutně přijít a osobně jej pan Harvey očekával již kolem roku 2003. Na otázku, jestli reformy prosazované prezidentem Obamou mohou něco změnit odpověděl, že možná mohou něco o nějakou dobu oddálit, ale problém se tím nevyřeší. Politiku ovládají finančníci a bohatí a tak je vlastně jedno, která strana zvítězí, protože v obou mají své zastoupení. Tak jako tak zvítězí stejně strana Wall Streetu. Takže se postarají o to, aby reforma Wall Streetu neuškodila. Naoko sice to může vypadat, že ztratí, ale nakonec na tom rozhodně vydělá.

Kapitalismus se dobrovolně sám transformovat nebude. Vládnoucí skupiny se svého postavení dobrovolně nevzdají, je třeba je k tomu donutit. K tomu je mohou přinutit jedině masy obyčejných nespokojených lidí. Na otázku, zda pan profesor vyzývá k převratu a k revoluci odpověděl, že ano, jistě. Lidé to musí zastavit demokraticky, tím jak budou volit, a pak také v parlamentu a když to nepůjde jinak, tak je třeba vyjít do ulic.

Reportérku samozřejmě zajímalo, zda novým společenským systémem by podle pana Harveye měl být komunismus, který se v mnoha zemích příliš neosvědčil. Pan profesor se však nenechal strhnout k ukvapeným závěrům. Podle něj je nutné, aby lidé nyní vůbec začali o změně uvažovat, aby se probudili. Lpění na starém systému je totiž velmi silné. Jako doklad uvedl názor, se kterým se osobně setkal. Jeden člověk se mu svěřil, že si snadněji dokáže představit konec světa než konec kapitalismu. A to je smutné. Lidé nyní musí začít přemýšlet o alternativách současného systému, diskutovat o tom, jak by chtěli, aby svět vypadal, aby byl lepší než dnes. To je jediná cesta jak se lze dostat k systému, který bude lidem lépe sloužit.

Půlhodinový rozhovor s profesorem Harveyem se vysílala BBC, v pořadu HARDtalk dne 5.5.2010.http://news.bbc.co.uk/1/hi/programmes/hardtalk/8662148.stm

Pan David Harvey má vlastní webové stránky http://davidharvey.org/, kde je kromě tohoto rozhovoru k dispozici i mnoho dalších.

Arison Shari je nejbohatší ženou v Izraeli a pravděpodobně na celém Středním východě. Ovládá největší izraelskou banku a stavební společnost. Dohromady s bratrem vlastní námořní plavební společnost a patří jí spousta dalších investic. Podle nejnovějších odhadů v časopisu Forbes její majetek činí 2,7 mld. USD. Tato známá izraelská filantropka se narodila v New Yorku, ale žije v Izraeli. Říká, že již od dětství se jí ukazovaly vize budoucích událostí. „Po mnoho let jsem trpěla kvůli vizím, pocitům a poselstvím… Modlila jsem se, aby odešly. Vnášely do mého života mnoho bolesti. Byla to příprava na současnou fázi, na fázi, ve které jsem nyní připravena otevřeně hovořit o tom, co vím, s odvahou a beze strachu.“

Několik měsíců předem cítila katastrofická tsunami v Indickém oceánu v roce 2004, zásahy Izraele iráckými raketami v roce 1991, cítila jak hurikán Katrina pustoší v roce 2005 New Orleans. Měla také předtuchu o globální ekonomické krizi.

„Viděla jsem věci předtím, než se staly a to mne velmi děsilo“, píše ve své knize „Zrození: Když se duchovní a hmotné setkávají“. „Předtuchy bývaly vždy provázeny krutými a bolestivými fyzickými pocity. Během Války v Perském Zálivu, když dopadaly rakety na Tel-Aviv, a nyní, když dopadají na Sderot, cítím to na vlastní kůži. Cítím, jak jsem v plamenech, truchlím za ztráty, které nejsou moje a ke kterým ještě nedošlo.“ „Zatímco v minulosti byly vize vždy kruté, katastrofické, násilné — v současnosti mohu vidět nový svět. Pokoj, klid a svobodu, kterou bude mít. To je pro mne velmi uspokojivá znalost, protože již vím, že co zahlédnu ve vizích, to se zhmotní.“ „Věci se poté dají do pořádku“, předpovídá. „Myslím, že se spása přibližuje. Teď to právě vypadá, že jsme ve tmě, ale světlo přijde.“

Dlouhou dobu se bála o svých předtuchách otevřeně hovořit. Zbavit se strachu jí pomohly vhledy, které získala při práci s floridským psychiatrem Brianem Weissem, který provádí regresní terapie. Nyní, jak říká, je připravena vystoupit se svými vizemi na veřejnost a spojit své duchovní a obchodní cíle dohromady. „Dr. Weiss mi během našich setkání sdělil, že budu mít důležitou úlohu ve světovém usmíření, ale v té době jsem nevěděla, o čem hovoří, a nedovedla jsem se s touto myšlenkou vyrovnat.“ Nyní říká, že její vize bere jako dar, ne ale v tom smyslu, že hned poběží a začne něco prodávat nebo kupovat. Cítí jako svou úlohu pozvednout vědomí lidí a ukázat jim, že můžeme v podstatě změnit svět.

Její příběh trochu připomíná líčení Wayne Petersona, amerického diplomata, který také byl připravován na svou budoucí úlohu, jak píše v knize „Výjimečná doba, výjimečné bytosti.“

O tom, že Hierarchie podporuje vznik celosvětové skupiny inteligentních lidí se zájmem sloužit, podala zprávu již A. A. Bailey v knize „Pojednání o bílé magii“:

„Ve fyzické rovině bez jakékoliv exoterní organizace a obřadů nebo vnější formy se integruje – tiše, vytrvale a mocně – skupina mužů a žen, kteří nakonec převezmou předcházející hierarchické úsilí. Nahradí všechny církve a všechny organizace a nakonec vytvoří oligarchii vybraných duší, které budou ovládat a vést svět.

Jsou ze všech lidských ras, mluví všemi jazyky, zahrnují všechna náboženství, vědecké obory i filosofie. Je pro ně typická syntéza, celistvost pohledu, intelekt a výborně rozvinuté mentální schopnosti. Nemají žádné věroučné vyznání kromě víry v Bratrstvo, která se opírá o Jediný život. Neuznávají žádnou autoritu kromě své vlastní duše a žádného Mistra kromě skupiny, které chtějí sloužit, a lidstva, které hluboce

milují. Nestaví si kolem sebe žádné bariéry, nýbrž jsou vedeni širokou tolerancí a zdravým rozumem a smyslem pro úměrnost. Na lidský svět se dívají očima otevřenýma a poznávají, koho mohou pozvednout a ke komu se mohou postavit – tak jako se staví Velicí – a pozvedat ho, učit a pomáhat. Poznávají svoje druhy a sobě rovné.

Znají se navzájem a když se setkají, stojí bok po boku se svými spolupracovníky v díle na spáse lidstva.“

Nyní paní Arison Shari vede několik projektů, jež mají pomoci lidem, aby se pozvedli a sjednotili. Například: „All-One, projekt vedený vizí Arison Group, je organizací, jejímž cílem je zavést globální rozpravu, která pomůže formovat novou skutečnost, jejímž základem je: „Všichni jsme součástí celku.“ „Přinášíme zprávu o tom, že myslet a konat jako jeden je pro nás pro všechny existenciální záležitostí, a podporujeme vědomí jednoty prostřednictvím jednotlivců, organizací a institucí, jakož i prostřednictvím povzbuzování rozpravy přednáškami, konferencemi a setkáními s tvůrci mínění a širokým publikem v Izraeli a v zahraničí.“

Naplňuje tak své poslání, které podle ní má každý z nás. „Jsem vedena přesvědčením, že každý jednotlivec, ať už je kýmkoliv, je součástí většího celku, ve kterém každý z nás má svou úlohu, svou odpovědnost a schopnost ovlivňovat.“