Všichni nyní žijeme v naději a očekávání sedmnáctého listopadu. Žijeme v překotné době, která je opět předznamenána četnými rozpory, a protiklady, které štěpí naši společnost. Nicméně je tady něco, co nás opět spojuje. Je to utrpení, strádání, nespokojenost a deziluze z našeho bytí a směřování. Ideje a cíle z posledního sedmnáctého listopadu byly zatraceny rozmělněny, zpochybněny a překrouceny. Stalo se tak za naší tiché či aktivní spoluúčasti, za našimi zády nebo před našimi zraky – podle toho, kde jsme zrovna stáli. Zase je tu jen perspektiva života ve svěrací kazajce moci a peněz, v nesvobodě a útlaku mocných a nemocných. Opět se tu s námi hraje hra na pokrok, i když jen o krok, a pak zase o pár kroků zpět – takový je ten náš svět! V zájmu svobody si utahujeme opasky a navlékáme masky, jako by už nestačily ty, co nosíme jako svoje tváře. Ideálům jsme postavili pomníky a odevzdali je tím k zapomnění a ze svobody zbyla opět jen poznaná nutnost.

Není divu, že to tu páchne ztuchlinou a na moudrost sedá prach. Věci veřejné se chovají spíše jako veřejné domy – chceš-li spravedlnost a právo, pravdu a úctu, vyspi se předtím s prodejnými, dej císařovi, co jest císařovo. Promrhané příležitosti a naděje se možná dají spočítat a odhadnout ve finančním a hospodářském světě, ale ve společenském a duchovním to vypadá stejně jako s našimi lesy a jako s našimi financemi a hospodářstvím – úpadek, zmar, deficit a žádná perspektiva. Rozděleni a do jisté míry rozhádáni, stojíme zklamání, poníženi a okradeni – obrazně i doslova – opět před stejným úkolem: zahodit naše sváry, překlenout naše rozdíly a najít a vyzdvihnout to, co nás spojuje. A není to jen všechno to negativní, co nás pojí dohromady, nýbrž i vidina a touha po skutečném pokroku, spravedlnosti, pravdivosti, svobodě a projevené lásce k sobě i k bližnímu. Zažehnout spolu opět doutnající pochodeň pravdy a lásky, tolikrát poplivanou a zneuctěnou. To světlo v našich srdcích, které dovede spojovat, nacházet cesty i z toho největšího bludiště a prozařovat temný svět nevědomosti a bídy konejšivými hřejivými paprsky. Jedině tehdy, společnými silami, se dá pohnout orlojem dějin dopředu a nalézt opět skrytý smysl našeho bytí, našich dějin a naše místo ve velké rodině národů světa. Abychom nebyli jen pouhými přisluhovači či nástroji mocných, ale abychom kráčeli vlastní cestou ke společnému cíli i na světové scéně.

Pokud najdeme sami sebe a dokážeme to obhájit, pak teprve máme právo svébytně existovat a jednat. Tudíž od vnitřního pochopení a utříbení k národnímu uvědomění a sebejistotě. Nyní více než kdy jindy předtím určuje osud národa ne toliko síla peněz či zbraní, ale především síla ducha, pochopení a projevená vnitřní jednota.