Raj Patel, aktivista, akademik a spisovatel, zaujal čtenáře již svou předchozí knihou popisující nespravedlivost a neefektivnost světového zemědělského a potravinářského systému. Jeho další kniha nese vyzývavý název „Hodnota ničeho“ a dosáhla rychle mezinárodního úspěchu. Její název pochází z více jak 100 let starého brilantního postřehu Oscara Wilde „V dnešní době znají lidé cenu čehokoliv, ale neznají hodnotu ničeho.“ Toto nanejvýš trefné vyjádření zmatenosti a pomýlenosti světa, ve kterém se vše přepočítává na peníze, platí snad dnes víc jak dřív. Z obsáhlé knihy nabité podnětnými myšlenkami, informacemi postřehy a příklady stojí za to uvést aspoň pár zajímavých postřehů, které naznačí šíři a přímočarost hlavních myšlenek i praktický způsob argumentace.

Raj Patel se nebojí opřít do základních principů fungování současného ekonomického systému. Na příkladech dlouhodobých i akutně současných krizí a problémů se snaží dopátrat jejich pravé příčiny a podstaty. Přeceňování funkce peněz, jehož jsme svědky, souvisí podle něj s velkou a vleklou iluzí, která se nazývá „volný trh“. Současnou ekonomickou krizi vidí hlavně jako zákonitý důsledek živelného působení tržních sil v celosvětovém měřítku. O systému volného trhu, který se podle něj nyní již jasně ukázal jako neefektivní, se ještě dosud často tvrdí, že je tím nejlepším receptem na úspěch a blahobyt. Čím to ale je, že produkuje takové krize, jako nyní? Proč se ten úžasný celosvětový stroj na všeobecný pokrok a blahobyt v rukou geniálních mozků z Wall Street najednou zadřel?

Jedním z argumentů pro volný trh bývá, že v něm mají všichni účastníci naprostou svobodu volby. To možná sice platí pro ty nejbohatší, kteří se mohou kdykoliv rozhodnout, co budou dělat, ale čím máte méně peněz, tím je vaše možnost volby menší a menší. Míra svobody tedy závisí na tom, kolik máte peněz, takže, když se někdo narodí třeba na Haiti nebo v saharské Africe, jeho jedinou svobodou je, že může hladovět.

Mezi hluboce zakořeněné mýty patří také uctívání ceny, jako měřítka hodnoty věcí. Na příkladu pitné vody a diamantů se ale dá jednoduše dokázat, že cena zboží nemá s jeho užitnou hodnotou nic společného. Pitná voda je nejdůležitější a nejzákladnější potřebou pro zachování života. Její cena je však velmi nízká, často je téměř zadarmo. Naproti tomu diamanty, které se nehodí prakticky skoro k ničemu, mají cenu neobyčejně vysokou. Jejich cena odráží totiž především prestiž, která je s jejich nošením spojena. A tak je to se vším „luxusním“ zbožím.

Nedávno se indičtí výzkumníci pokusili vypočítat skutečnou cenu nejoblíbenějšího pokrmu Američanů – velkého hamburgeru. Velké řetězce prodejen rychlého občerstvení, které působí i u nás, nakupují suroviny ve velkém na světových trzích a tam, kde to vyjde nejlevněji. Při výrobě jídla spotřebují dohromady ohromné množství energie. Hovězí maso proto tedy často pochází z pastvin, kde se krávy pasou na loukách vzniklých po vykácení lesů a například rajčata pro americký trh se dovážejí v zimě hlavně z oblasti Floridy, kde se s dělníky zachází často tak nelidsky, že se dá dokonce hovořit o případech novodobého otroctví. Hamburger jako výsledný produkt přitom patří mezi dost nezdravé jídlo a je dokázáno, že jeho pravidelná konzumace vede k rozmanitým zdravotním problémům, jako jsou cukrovka, srdeční onemocnění a mnohé další. Zaměstnanci, kteří v restauracích tohoto typu pracují jsou všeobecně málo placeni a v mnoha zemích proto čerpají proto nejrůznější sociální dávky od státu. Při započítání veškerých ekologických, zdravotních a sociálních škod, které hamburger společnost jako celek stojí pak vychází, že jeho skutečná cena je asi padesátkrát vyšší, než za kolik se běžně prodává. Je jasné, že kdyby zákazníci měli zaplatit jeho skutečnou cenu, tak by si jej nikdy nekoupili. Rozdíl mezi prodejní a skutečnou cenou ale někdo zaplatit musí – takže jsme to nakonec my všichni, prostřednictvím státu, kdo pokryje tyto skryté náklady a kdo vždy zaplatí za nápravu ekologických škod, za zvýšené náklady na zdravotnictví atp.

Pro velké korporace jsou však škody napáchané na životním prostředí, stejně jako další zdravotní a sociální náklady, jenom jakési externality, vnější náklady, které je v podstatě nezajímají. Takže tu máme nezlikvidované toxické odpady, nezdravé látky v potravinách i jiném zboží, zneužívání pracovní síly, zbytečné plýtvání, skrývání a zatajování skutečných důsledků a vedlejších efektů výroby a užívání, ekologické katastrofy a tak dále.

Aby mohl ale jakýkoliv trh vůbec fungovat, ať už volný nebo ne, musí především existovat nějaké zboží. Zbožím se však věci nestávají nijak „přirozeně“, jak by to mnozí rádi viděli. Kdysi, a mnohde to není ani tak dávno, se například běžně obchodovalo s otroky. To si dnes snad ani nedokážeme představit a nikde na světě by to také nikdo neschválil, ale na tomto zboží byl založen rozkvět celých států. Naopak ale bylo kdysi nemyslitelné, aby se například půda nebo lidská pracovní síla, tedy základní předpoklady kapitalismu, staly předmětem směny. I v této sféře lidské činnosti tedy dochází k vývoji. O tom, co se může nebo nemůže prodávat a kupovat, a tedy co se stane zbožím, rozhoduje celá společnost. Není tedy správné ani rozumné, aby se společnost, nebo aspoň její větší část, přizpůsobovala potřebám hospodářského systému, ale naopak hospodářský systém by měl respektovat potřeby a požadavky společnosti.

Nynější ekonomický řád vyhovuje dokonale již jedině těm nejbohatším jedincům a korporacím, všichni ostatní nějakým způsobem omezuje. Někomu se může se zdát, že stát by měl být podnikům a podnikatelům vděčný za to, že jej udržují svými daněmi, a že poskytují práci jeho obyvatelům. Vzájemný vztah volného trhu a společnosti je ale zřejmý z toho, kdo komu v nouzi pomáhá. Když se ocitne trh v krizi, je to vždy společnost, prostřednictvím státu, kdo přispěchá na pomoc, a kdo zasahuje, aby uklidil to, co trh způsobil. Platí přitom jednoduchá obecná zásada, že zisky se privatizují, ale rizika se zespolečenšťují. Jinými slovy, když obchodní společnost dosáhne zisku, tak si jej ponechá, ale když se topí ve ztrátě, a ohrožuje tím své okolí, tak ji pomůže stát. Státní pomoc se však paradoxně poskytuje se zdůvodněním, že je nutná pro obnovení fungování volného trhu, zatímco je to právě volný trh, jež krizi vyvolal.

Trh však není ani eficientní, tedy optimální, ani pro tvorbu ceny, ani z hlediska uspokojení potřeb účastníků, například nás jako spotřebitelů. Pokud si představíme, že máme nějaké skutečné potřeby, které chceme prostřednictvím výrobků a služeb uspokojit, tak snahou obchodníků a výrobců vždy je naše nákupní preference záměrně deformovat tak, abychom kupovali především to, na čem nejvíce vydělají, bez ohledu na to, jestli to skutečně chceme nebo potřebujeme. Pro zisk se dělá všechno od uspořádání prodejny a zboží, po reklamu a marketing.

Ve zvýhodňování a přeceňování ekonomické stránky života jsme dokonce zašli tak daleko, že v mnoha zemích vznikly historicky vzato nedávno nové, uměle vytvořené právnické osoby, které nejsou žádnými skutečnými živými osobami, přesto mají často stejná nebo dokonce větší práva než lidé. Jsou to korporace, které zosobňují esenci ekonomického chování spojovaného s tržní ekonomikou. V mnoha zemích mají skutečně podobné postavení jako fyzické osoby, přestože jejich život neprobíhá přirozeným biologickým způsobem. Pokud se však podíváme na tuto uměle vytvořenou osobu, jaká podle lidských měřítek asi je? Její největší touhou a zájmem je generovat zisk. Kvůli zisku je schopna udělat téměř cokoliv. Její protispolečenský charakter vtipně potvrzuje i test na „antisociální poruchu osobnosti“, kam spadají psychopati a sociopati, používaný americkými psychology. Osobnost se dá podle něj označit za antisociální, pokud splňuje aspoň tři ze sedmi následujících podmínek. Posuďte sami, jak by asi tyto umělé osoby dopadly:

1. Neschopnost podřídit se sociálním normám s ohledem na zákonné normy projevující se opakovaným chováním, které bývá obvykle důvodem pro uvěznění.

2. Prolhanost projevující se opakovaným lhaním, užíváním jiným jmen, podváděním ostatních pro osobní zisk nebo potěšení.

3. Impulzivnost nebo neschopnost dopředu plánovat.

4. Vznětlivost a agresivita projevující se opakovanými fyzickými souboji nebo útoky.

5. Nebezpečné pohrdání vlastní bezpečností nebo bezpečností ostatních.

6. Zásadní nezodpovědnost projevující se neschopností dodržovat trvale pracovní chování nebo dostát finančním závazkům.

7. Nedostatek soucitu projevující se nezájmem nebo logickým zdůvodňováním v případě, když někoho zraní, poškodí nebo mu něco odcizí.

Knížka však neobsahuje jen samé popisy chyb a nepravostí, ale i několik zajímavých příkladů toho, že to jde i jinak. Jedním z nich je metoda pro sestavování optimálního komunálního rozpočtu. Když se má v obci něco rozhodnout, schází se většinou pouze volení zástupci lidí, kteří to posoudí a rozhodnou. Do rozhodování tak není většina lidí, kterých se to týká, bezprostředně zapojena. V mnoha městech po celém světě však již několik let funguje systém, který umožňuje každému, aby vyslovil svůj názor. Nazývá se „zúčastněné rozpočtování“ (v angličtině „participative budgeting“). Je to jednoduše způsob sestavování, projednávání a schvalování rozpočtu, tedy plánu toho, co se kdy a kde bude dělat, za účasti všech obyvatel. Spočívá v tom, že se každoročně projednávání rozpočtu začne v jednotlivých obvodech, tedy v těch nejmenších správních jednotkách, na shromážděních místních obyvatel, kde každý má právo se zúčastnit a vyslovit svůj názor. K řešení se dochází diskuzí, dialogem a kompromisem. Dále se pokračuje na úrovni volených představitelů obvodů až k nejvyšším orgánům města nebo obce, kde se nakonec dospěje ke konečnému rozhodnutí. Kromě toho, že se při projednávání vezmou v úvahu potřeby všech obyvatel, má to i nezanedbatelný psychologický efekt: Lidé daleko více přijímají rozhodnutí, na kterém se mohli sami podílet. Cítí také větší zodpovědnost, protože vědí, proč se co dělá a jak k tomu rozhodnutí došlo.

Kniha se tak pokouší dát i návod na způsob řešení problémů současného světa, které nespočívají rozhodně v nedostatečném prostoru pro volný trh, ale naopak v jeho nezdravém a nesprávném upřednostňování. Současně však také říká, že neexistuje žádné jasné a předem dané řešení pro všechny problémy, které s tím souvisejí, že je však především třeba změnit způsob hledání řešení tak, aby se na něm podílelo co nejvíce lidí, především však těch, kterých se to týká.