Každý by se jistě chtěl mít lépe. Na tom není nic špatného, pokud to není na úkor těch druhých. Naše osudy jsou však neoddělitelně spojeny a tak není možné do svého přání „dobra“ nezahrnout i ostatní. Ve skutečnosti jsme totiž opravdu jedna rodina, kde také každý má sice jinou úlohu, ale prospěch z úsilí každého sklízejí všichni společně. Nejinak i ve větší všelidské – dosud spíše abstraktní – rodině všichni sdílejí do jisté míry společný osud a pokrok jednotlivce je do velké míry závislý na pokroku lidstva jako celku. Je zvláštností naší doby přechodu k vyšší formě kolektivního vědomí jednoty, že bez uvědomění si a hlavně bez praktického uskutečnění této jednoty se lidstvo nepohne ve svém vývoji kupředu.

Vztah gurua a žáka na Východě, či kněze a věřícího na Západě sloužil hůře či lépe hlavně vývoji jednotlivce a odpovídal požadavkům předchozího věku. Jakmile však Vodnář začal do světa rozlévat svou bezbřehou moudrost, jedinec v ní sám již daleko nedoplave. Je odkázán na spolupráci a je závislý na rodině, skupině, obci, národu a lidstvu jako na vyjádření své vyšší přirozenosti.

Jak tedy je možné se dostat dále? Kudy vede cesta ze současného chaosu, úpadku a bezradnosti? Jistě ne v dalším prohlubování důrazu na jednotlivce, vedoucí k individualismu, egoismu, aroganci, soutěživosti a tím nakonec i ke zkáze všech. Dobro a prospěch jednotlivce je nutné sladit, napojit a zahrnout do většího rámce lidské společnosti jako jednotky kolektivního vědomí. Neboť o dosažení tohoto vědomí tady hlavně jde. Nestačí však již, že jen několik málo výjimečných jedinců dosáhne tohoto vyššího stavu. Vědomí kolektivní jednoty může být totiž zároveň a jedině a kolektivním vědomím jednoty, tedy vědomím všech o všech.

Když otevřeme svůj pohled do větší šíře a vezmeme za svůj osud širšího lidského společenství než jsou pouze naši bezprostřední příbuzní, povede nás to zcela určitě k potřebě být nějakým způsobem prospěšný ostatním. A to je právě ta cesta a způsob, jak začněme být prospěšní i sami sobě, resp. svému vyššímu Já, své Duši. Začneme naplňovat účel, pro který jsme se narodili, tedy poznat a projevit svou duši zde ve hmotě. A ona nás vede ke zrození proto, abychom sloužili celku, jehož je ona nedělitelnou součástí. Pokud si tedy uvědomíme svou podstatu a přijmeme svou roli v tomto světě, budeme se snažit – každý svým jedinečným způsobem – pomáhat ostatním. Budeme naplňovat záměry své duše v této inkarnaci a tím se s ní dostávat do užšího a těsnějšího spojení. Tímto způsobem se urychlí náš individuální vývoj a záměry vývoje lidstva se budou moci skrze nás uskutečňovat.
Nahoru